OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Plný očekávání jsem dorazil na koncert do pražské Akropole kde ten večer změřila síly trojice rockových kapel. Úvod obstarali švédští The Quills, kteří pro mne byli velkou neznámou. Před koncertem jsem o této kapele nikdy neslyšel. Jejich půl hodinový set obsahoval asi 6 skladeb ve středním tempu, napěchovaných riffy evokujícími ranou tvorbu Black Sabbath, ozdobené vypjatým, melodickým vokálem upomínajícím spíš na období Sabbatovských alb „Headless Cross“ a „Tyr“ z přelomu 80.tých a 90.tých let. The Quills nepřekvapili ani nezklamali jen propluli se svou standartně odvedenou hard rockovou prací.
Na následující norské punk n´rollové desperádos GLUECIFER jsem byl zvědav už podstatně víc. Jejich předloňské album „Basement Apes“ jim získalo velkou popularitu mezi příznivci garážového rocku po celé Evropě. Kapela vedená švejkovským hejskem Biffem Malibem a kytarovým střelcem Captain Poonem patří, co se týče koncertování zejména v Německu, Beneluxu a Skandinávii, k nejaktivnějším. Svůj veliký potenciál a schopnost napsat správnou hospodskou rockovou vyřvávačku s dobře zapamatovatelným refrénem, který strhne fans, dokazovali Norové už od prvních minut. Jejich svěží a nikterak metalově náročný big beat odkazující na tvorbu kapel Hanoi Rocks, The Damned, Ramones a Dead Boys mi přišel po průměrných a až příliš obyčejných The Quills velmi vhod. Z již zmíněného předloňského alba „Basement Apes“ zazněly dvě věci a to „Black Book Lodge“ a „Easy Living“. Páteř jejich 40ti minutového vystoupení spočívala v letošní novinkové kolekci „Automatic Thrill“, která je již pátou řadovkou GLUECIFER a obsahuje stejně silný rock n´rollový matroš jako jejich průlomový předchůdce „Basement Apes“ (pozn.autora: debut vyšel v roce 1997). Byl jsem zvědav, jak budou pecky z „Automatic Thrill“ znít živě v porovnání se starším, více punkovým, materiálem a musím uznat, že mě opravdu chytly. Zmíním fantasticky nabušený první singl „A Call From The Other Side“ jehož refrén skandovala v závěru celá Akropole (a to jsem přesvědčen, že většina z příchozích o GLUECIFER nikdy neslyšela), dál pak stejně silnou machrovskou halekačku „Here Come The Pigs“, titulní kousek s riffem ala AC/DC a dirty metalovou „Shaking So Bad“, za kterou by se zdaleka nemusel stydět ani Lemmy z MOTORHEAD. V začátku odstavce o GLUECIFER jsem psal, že se jedná o kapelu čerpající z punku, ale rozhodně ne z jeho primitivnější podoby . Jejich hudba pořád obsahuje vynikají kytarová sóla na syrovém rock n´rollovém boogie podkladu. Vynikající práce!
Hlavní hvězdy večera, stone rockový titáni z New Jersey, MONSTER MAGNET naběhly na pódium asi po 20i minutové pauze a rozohnili řádně zaplněnou Akropoli (odhadem 300 až 400 lidí) už první věcí „Crop Circle“ z alba „Powertrip“. Rozuřený „Dogman“ Dave Wyndorf (připomínající Iggyho Popa po dvouleté rekonvalescenci v posilovně) burcoval dav k divokému headbangingu. Valivé titánské riffy, střední blues tempo, hukot, halucinace. Skladby ozdobené fantastickými sóly Eddieho Mundella, zatěžkané řádně podladěnými riffy a poháněné bombastickou fungl novou rytmikou (loni byli z kapely odejiti baskytarista Joe Calandra a bubeník John Kleiman) nedávaly vydechnout snad jedinému zhulenci pod pódiem. Kapela, která si získala pověst jedné z koncertně nejsilnějších na světě, předváděla nevídanou adrenalinovou show. Jedním z vrcholů koncertu byl titulní kousek z alba „Powertrip“, při kterém Wyndorf namistrovaně hrozil pěstí a chlapácky vyřvával mohutný refrén do davu, který mu to žral i s navijákem. Z koncertních tutovek zazněla nemilosrdná „Negasonic Teenage Warhead“ z alba „Dopes Of Infinity“ (sám jsem se nechal strhnout k hulákání …supersonic baby…), úvodní moderně rocková pecka „Melt“ z vrcholné a dnes už předposlední desky „God Says No“ a snad nejznámější skladba MONSTER MAGNET, klipovka „Space Lord“. Nejvíce skladeb však zahřmělo z měsíc staré novinky „MONOLITHIC BABY!“ vydané u firmy SPV/Steamhammer, na jejíž podporu vlastně Monster Magnet jedou toto turné. Vynikající byli např. songy „Super Cruel“ , „Radiation Day“, „Monolithic“ či úvodní singl „Unbroken (Hotel Baby)", na které fans nadšeně reagovali. Zařazení nejrychlejší pecky „The Right Stuff“ do přídavku také svědčí o tom, jak dalece si Wyndorfovci své nové nahrávky cení. Koncert byl zakončen asi po 80i minutách na čtvrthodinu se protáhnuvší démonickou peckou z alba „Superjungle“, při které Dave zapálil jednu z kytar , se kterou zpočátku jen hrozil, po té mával nad hlavami prvních řad (délka plamenu dosahovala skoro k jednomu metru), aby s ní v závěru třískal do podlahy pódia. Kapelu jsem už měl možnost jednou viděl (před 5 lety předskakovali na Evropském turné Metallice) a musím uznat, že v žádném případě neubrala na kvalitě a energii. Nespoutaná , divoká show, která se musela líbit každému příznivci hutných sabbatovských riffů, rockového frajerství a punkové syrovosti. A tak ještě 3 hodiny po koncertě prožívám v kupíčku rychlíku směřujícím na Plzeň halucinaci.
GALERIE:
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.